Naše víra

„Episkopální prvky“ znamenají, že duchovní správu církve řídí pod vedením biskupů duchovní (kněží). Veškeré řízení církve se má dít v poslušnosti Krista jako Hlavy pod vedením Ducha svatého.

„Presbyterní zřízení“ znamená, že CČSH (její obce, diecéze i celek) řídí spolu s duchovními také volení zástupci z řad věřících. Při řízení církve se uplatňují demokratické prvky (volby, hlasování, rovnost hlasů, paritní zastoupení laiků a duchovních).

Ve svátosti kněžského svěcení „Boží církev na modlitbách přenáší služby svého kněžství na osoby způsobilé a osvědčené... a Duch svatý přistupuje ke svěcenci, aby dokonal jeho vnitřní povolání ke kněžskému poslání“ (Základy víry 342). Svátost svěcení se uděluje věřícím, kteří cítí vnitřní povolání ke kněžské službě, aktivně se účastní života obce, mají k této službě předpoklady a absolvovali předepsané teologické vzdělání. Zájemci o svěcení vycházejí z náboženských obcí a jsou s nimi v živém kontaktu. Sestry a bratři je doprovázejí na cestě víry a povolání (viz Pastorální pravidla ke svátostem VII. část: Svěcení kněžstva).

Ve svátosti útěchy nemocných „je těžce nemocný Duchem svatým posilován... a potěšován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu“ (viz Základy víry 339). Základní podmínkou je křest, víra a touha přijímajícího nebo jeho blízkých. U nepokřtěného je možno vykonat modlitbu za nemocného dle Písma (viz Pastorální pravidla ke svátostem VI. část: Svátost útěchy nemocných).

Manželství je „svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují a jsou Duchem svatým posvěcováni, aby byli společně Božím obrazem v Kristu...“ (viz Základy víry 337). Podmínkou je křest alespoň jednoho ze snoubenců a absolvování přípravy. O uzavření církevního manželství je možno požádat na kterémkoli farním úřadě. Pokud je slavení svátosti manželství také právním aktem, je nutno splnit všechny úřední náležitosti dané zákonem (viz Pastorální pravidla ke svátostem V. část: Manželství).

Večeře Páně je „Svátostný hod lásky, v němž je se svou obcí neviditelně přítomen její ukřižovaný a vzkříšený Pán, aby ji slovem Písma svatého spravoval, Duchem svatým posvěcoval a láskou sjednocoval, a tak k sobě připoutával k věčnému obecenství v království Božím“ (Základy víry 322). Podmínkou k účasti na večeři Páně je křest a dále sebezpytování, kajícná mysl a odhodlání žít život dle Božích přikázání. Děti absolvují přípravu k prvnímu přijímání. Dospělí katechumeni jsou k přijímání večeře Páně připravováni v rámci přípravy na křest (viz Pastorální pravidla ke svátostem IV. část: Večeře Páně).

Ve svátosti pokání se věřící, kteří litují svých hříchů a touží žít novým životem, podílejí na Božím odpuštění v Kristu. Kterýkoli pokřtěný toužící po vyznání hříchů se může obrátit na kteréhokoli z kněží. Podmínkou je kající mysl. Zpovídající je vázán zpovědním tajemstvím (viz Pastorální pravidla ke svátostem III. část: Pokání).

V biřmování „Duch svatý oživuje a upevňuje víru pokřtěného... a činí z něho uvědomělého úda Boží církve“ (Základy víry 320). Tuto svátost v CČSH uděluje biskup. Podmínkou udělení svátosti je účast na životě konkrétní obce a absolvování speciální přípravy k biřmování. Svátost může být udělena pokřtěnému, který ji dosud nepřijal. Dolní věková hranice pro udělení svátosti je zpravidla 13 let (viz Pastorální pravidla ke svátostem II. část: Biřmování).

Křest je první a základní svátostí. Ve křtu „Duch svatý přivtěluje křtěnce jednou provždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení“ (Základy víry 312). Podmínkou je víra křtěnce (v případě křtu dítěte alespoň jednoho z jeho rodičů nebo/a kmotrů) a absolvování katechetické přípravy. V případě zájmu o křest kontaktujte faráře náboženské obce nejlépe ve Vašem nejbližším okolí. Ten s Vámi domluví další postup (vyučování a příprava křestního obřadu samotného) (viz Pastorální pravidla ke svátostem I. část: Křest).

Svátosti jsou jednání (obřady), jimiž se jednotlivci i společenství věřících aktivně podílejí na Božím spásném díle v Kristu skrze Ducha svatého. ZV vykládají svátosti jako „jednání církve, jimiž se obecenství věřících v Duchu svatém účastní na milosti Božího slova...“ (Základy víry 307).

Ekumenická bohoslužba je náboženským shromážděním křesťanů ze dvou či více různých vyznání. Rozlišují se dva typy ekumenické bohoslužby:

Prvním typem je bohoslužba s ekumenickou účastí, kterou prof. P. Filipi označil jako „bohoslužbu hostovského typu“. V tomto prvním případě bohoslužbu vede duchovní jedné církve podle jejího liturgického řádu a ostatní duchovní a laici z druhých církví se podílejí modlitbami, čtením z Písma či pozdravem. S tímto typem ekumenické bohoslužby je spojena otázka vzájemného vysluhování a přijímání svátosti večeře Páně (tzv. intercommunio). Podmínky pro vysluhování a přijímání svátosti večeře Páně v Církvi československé husitské jsou křest, víra v Ježíše Krista, kající úkon a vnitřní připravenost. Stůl Páně je otevřen pro všechny pokřtěné toužící po této svátosti s respektem svobody svědomí.

Druhým typem je ekumenická bohoslužba slova. Je tvořena ze společného naslouchání Písma, modliteb a duchovních písní. V terminologii Římskokatolické církve je to „společná modlitba“. Tento druhý typ bohoslužby může být velmi rozmanitý. Jeden duchovní bohoslužbu vede – zpravidla místní farář církve, v jejíchž prostorách se bohoslužba koná. Duchovní a laici z ostatních církví se na bohoslužbě aktivně rovnoměrným dílem podílejí. Průběh bohoslužby slova tvoří úvodní část, část zvěstování, modlitební část a závěrečná část.

V první úvodní části se vyjadřuje projev chvály (adorace) recitací žalmu nebo zpěvem písně. Zpravidla místní duchovní pronese úvodní slovo a přivítá přítomné. Následuje úkon kajícnosti s vyjádřením lítosti nad rozdělením křesťanů. Druhá část zvěstování zahrnuje čtení z Písma, promluvu a krédo (Nicejsko-cařihradské vyznání víry nebo Apoštolské vyznání). Do třetí modlitební části náležejí přímluvy. Modlitba Páně je základní modlitbou, která všechny křesťany spojuje. Výrazem smíření a jednoty v modlitbě křesťanů je i pozdrav pokoje. Ve čtvrté závěrečné části je vyslovováno požehnání. Zpravidla se užívá tzv. Áronské požehnání (Nu 6,24-26). Součástí je zpěv duchovních písní. Písně mají ekumenický rozměr. Píseň „Jeden Pán, jedna víra“ je písní, která se zpívá často právě při ekumenických shromážděních. Zpívají se též zpěvy z ekumenické komunity z Taizé.

Ekumenické bohoslužby se konají v rámci Aliančního týdne modliteb a Týdne modliteb za jednotu křesťanů a při dalších příležitostech. Bohoslužby v ekumenické podobě a otevřenosti se uskutečňují v armádě, ve vězeňství, ve zdravotnictví a v dalších oblastech, kde se setkávají věřící z různých církví.

Tomáš Butta

Pobožnost podle prof. Františka Kalouse patří od počátku k  bohoslužebnému a duchovnímu životu naší církve. Byla zhudebněna Josefem Františkem Píchou. Pobožnost vede duchovní, ale i kazatel, neboť není součástí svátost večeře Páně. Významnou složkou pobožnosti je její hudební stránka, respektive zpěv společenství. Společné písně ze Zpěvníku se mohou zpívat celé nebo více slok najednou. Pobožnost může být prokládána vstupy pěveckého a hudebního souboru.

Na začátku pozdraví duchovní nebo kazatel shromáždění apoštolským pozdravem: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“ (1 K 1,3; 2 K 1,2; Fp 1,2; 2 Te 1,2; Tt 1,4; Fm 1,3). Úvodní modlitby přednáší duchovní nebo kazatel a společenství na ně odpovídá. Svou formou mají tyto modlitby charakter teocentrické litanie. Kající modlitba má dvě varianty. Tuto modlitbu se může modlit společně duchovní či kazatel s obcí. V první variantě je v závěru náznak absoluce. Jde o kající úkon – přání, prosbu o odpuštění.

Významnou částí Pobožnosti je čtení z Písma svatého. V případě Pobožnosti lze číst delší oddíl například ze Starého zákona nebo z Nového zákona. Nemusí být nutně vždy čteno evangelium jako v Liturgii. Jednotlivá čtení je možné prokládat písněmi. Na čtení z Písma navazuje kázání, které může mít podobu podrobnějšího zvěstného výkladu textu duchovním nebo krátkého svědeckého slova laika.

Na zvěstování navazuje píseň a pak následují Tužby a přímluvy. Tužby jsou zpívané a patří k proměnlivým částem. Jsou formulovány obecně i podle církevního roku. Původně teocentrické modlitby Pobožnosti byly v pozdější úpravě (vydání z roku 1995) obohaceny prvky christocentrické a trojiční víry. Na tužby navazují sborové modlitby a přímluvy. Lze použít bohoslužebnou knihu liturgických modliteb podle období církevního roku, ale je zde prostor i pro vlastní modlitební vyjádření duchovního či kazatele a jednotlivých účastníků shromáždění. Završením tužeb a modliteb je modlitba Páně, po které zaznívá Požehnání. Pramenem požehnání je Bůh Otec (Ef 1,3). Kristus přináší mír (Ef 2,14) a Duch zprostředkovává milost (1 Pt 1,2).

Pobožnost podle F. Kalouse není jen subjektivní či místní záležitostí, ale je pochopena jako bohoslužba slova a modlitby pro celek naší církve. Je určena především pro všední den, ale i neděli. Původně se nazývala „Odpolední a večerní pobožnost“, neboť záměrem byla chvíle modlitby společenství církve na sklonku dne a souvisela s prožitkem stmívání a rozsvěcení světel. Může se však konat kdykoliv. Zpravidla se koná v našich sborech a modlitebnách v čase adventu, postu a svatodušním období. Slouží se i v poslední den občanského roku i při dalších příležitostech.

Tomáš Butta

Druhá liturgie Církve československé husitské odráží diskusi a směr bohoslužebné obnovy probíhající v 80. letech 20. století. Podoba tohoto návrhu vznikala kolem roku 1989 pod vedením prof. Milana Salajky. Na 2. zasedání VII. sněmu Církve československé husitské v roce 1991 byla schválena tato Druhá liturgie CČSH jako „jiný liturgický tvar“ v souladu s naukou i bohoslužebným řádem.

Druhou liturgie tvoří sedm částí: 1) Úvod k bohoslužbě, 2) Modlitby, 3) Zvěstování, 4) Smíření a chvalozpěv, 5) Zpřítomnění poslední večeře Páně, 6) Sjednocení a přijímání a 7) Požehnání.

V Úvodu k bohoslužbě je po kající modlitbě vyhlašováno zaslíbení Božího odpuštění. Část Modlitby zahrnuje „Tužby“, „Sborové modlitby a přímluvy“ a závěrečnou modlitbu „Přispěj nám“ s doxologií. V jedné variantě zůstává jen doxologie: „Jenom tobě náleží všechna čest i sláva, Otci, Synu, Duchu svatému po věky věků.“ Naproti tomu jsou zde rozšířené recitované sborové modlitby a přímluvy – univerzální, ale i zcela konkrétní. Je zde prostor i pro jmenovité přímluvy. Sem je také zařazena modlitba u příležitosti narozenin, za nemocné i vzpomínka za zemřelé. V části Zvěstování proklamace „Slovo Boží“ zaznívá před druhým čtením ze Starého nebo Nového zákona (epištolou). Před čtením z evangelia duchovní zpívá: „Evangelium“. Jako krédo je možné při zvláštní příležitosti vyznat Apoštolské vyznání víry (Apostolicum) nebo Nicejsko-cařihradské vyznání víry. Do části Smíření a chvalozpěv je zařazena sbírka, modlitba smíření a preface před „Svatý“. V části Zpřítomnění poslední večeře Páně je eucharistická modlitba. Jde o hymnicko-vyznavačský projev díků církve za celou ekonomii Boží spásy od stvoření až po inkarnaci a oslavení Kristovo. Ve Druhé liturgii nalezneme čtyři varianty eucharistické modlitby, které mají anamneticko-narativní charakter. Slova ustanovení večeře Páně zaznívají bez interpretace Karla Farského a navazuje na ně knězem zpívaná anamnéze, kterou zhudebnil prof. Juraj Pospíšil. Úcta se může projevit nejen stáním, ale i pokleknutím při slovech ustanovení večeře Páně a při Otčenáši. Pokleknutí vyjadřuje pokoru, stání zase pozornost, bdělost, aktivitu. V části Sjednocení a přijímání je novým prvkem zdůraznění kalicha: „Kalich smlouvy, Bože...“ Tento důraz na kalich je pro husitskou církev příznačný. Biblickým podkladem liturgické výpovědi „chléb nebeský“ je midraš o chlebu a krvi z Janova evangelia ze 6. kapitoly (J 6,51), navazující na starozákonní událost o seslání nebeské many (Ex 16. kap.). Před Požehnání je vřazen závěrečný biblický text na cestu.

V Druhé liturgii je patrná snaha o výraznější liturgickou logiku, teologickou ujasněnost i úsilí o větší jazykovou srozumitelnost. Pro praktické uplatnění je kladem, že textové a hudební změny, týkající se obce, jsou jen v malé míře. Přesto je tato varianta bohoslužby v Církvi československé husitské uplatňována a rozšířena spíše jen místně. Ve většině sborů Církve československé husitské je slavena Liturgie podle patriarchy Karla Farského, vycházející ve své struktuře z její původní podoby. Přesto Druhá liturgie některými svými prvky a texty ovlivnila nepřímo bohoslužebný život CČSH – například rozšířenými eucharistickými modlitbami, a zvláště variabilními modlitbami Bohoslužebné knihy, tzv. Malého misálu vydaného v roce 1992.

Tomáš Butta

Zpřítomnění je základní liturgický (bohoslužebný) pojem; „...Ježíš se svým spásným dílem stává na základě svého příslibu mocí Ducha svatého v liturgickém jednání církve osobně a zcela jedinečně přítomným. Dává se Otci i lidem a jedná ke spáse všech... Chléb a kalich s vínem jsou znamením a potvrzením Kristovy svátostné přítomnosti ve společenství církve...“ (Stručný komentář k Základům víry a některým jejich formulacím IV. 9). Zpřítomnění Ježíše Krista je centrem liturgického a svátostného konání.

Liturgie podle patriarchy Karla Farského je bohoslužbou Církve československé husitské. Na její zrod je třeba nahlížet v celosvětovém kontextu a nikoli jako na nacionálně-partikulární čin. Modernistické světové hnutí i hnutí na půdě českého, respektive rakouského katolicismu, do svých reformních programů zahrnovalo také bohoslužebnou reformu. Český misál, který vycházel v letech 1919 až 1920, připravoval katolický modernistický kněz Karel Farský podle předlohy Missale Romanum. Po stránce liturgicko-formální se přidržoval římské mše a prováděl jen některé úpravy. Od počátku však Farský v bohoslužbě obnovil akcent na kázání. Tento Český misál, užívaný via facti o Vánocích 1919, se stal první bohoslužebnou knihou Církve československé (hustiské), nově vzniklé roku 1920. Později prof. Alois Tuháček vytvořil radikální návrh nové liturgie, ve kterém vyšel nejen z římské mše, ale také z východní liturgie Jana Zlatoústého. Vedle římské mše a pravoslavné liturgie čerpal též z bohoslužby anglikánské, skotské a starokatolické francouzské. Tento návrh se však neujal. K. Farský připravil a vydal vlastní návrh liturgie, který byl vytištěn v roce 1923. První sněm CČS(H) v roce 1924 přijal a učinil normou tuto Liturgii podle Karla Farského. Farský měl na mysli liturgii, která by v sobě odrážela pravou katolicitu církve založenou na evangeliu Ježíše Krista. Tvoří jako svébytný celek syntézu liturgických prvků východních, západních a evangelických. Církev československá husitská se vydala cestou, kterou v dějinách křesťanství realizovalo husitství a česká reformace. Zatoužila po proniknutí k podstatě křesťanské bohoslužby. Nejprve dala zaznít klasické římské mši v národním jazyce, ale šla dále k novému vyjádření vlastního smyslu večeře Páně.

Farského liturgie prošla revizí v roce 1939 a následně byl vydán tzv. Tuháčkův misál s bohatou částí zpěvů. Období biblické teologie po druhé světové válce je spojeno v liturgické oblasti s badatelským a teologickým přínosem Františka Kováře, Jindřicha Mánka, Zdeňka Trtíka, Miloslava Kaňáka, Otto Rutrleho a dalších. Milan Salajka ozřejmil svým liturgickým bádáním a tvorbou ekumenický kontext a kontinuitu bohoslužby CČSH s dědictvím křesťanské tradice. Na VI. sněmu CČSH v roce 1971 byl přijat Liturgický řád. V roce 2004 byla vydána Liturgie podle patriarchy Karla Farského v notové verzi. Ve třídílné Bohoslužebné knize s biblickými čteními podle Ekumenického lekcionáře vydávané v letech 2013-2015 nacházíme aktuální text Liturgie podle patriarchy Karla Farského.

Liturgie podle patriarchy Karla Farského se člení na sedm částí: 1. Úvod k bohoslužbě - 2. Modlitby - 3. Zvěstování - 4. Obětování - 5. Zpřítomnění Ježíše Krista - 6. Přijímání - 7. Požehnání.

Do Úvodu k bohoslužbě patří přípravné modlitby duchovních a obce, píseň, apoštolský pozdrav (2 K 13,13), proklamace Božího království, responzorium „Bože věčný“, doznání hříchu a vin, responzorium „Hospodine, z hloubi srdce“ a zaslíbení Božího odpuštění. Následuje společná píseň, která může být obsahově vázána k doznání hříchu a odpuštění.

Do části Modliteb spadá vstup (úvodní čtení z Bible), ve vlastním smyslu k ní patří zpívané nebo recitované tužby, sborové a přímluvné modlitby s odpověďmi obce „Kyrie eleison“, „Gospodi, pomiluj“, „Smiluj se, Hospodine“ a modlitba „Přispěj nám“ zakončená trojiční doxologií a odpovědí obce (L 2,14).

K části Zvěstování se řadí modlitba před čtením ze svatých Písem, předčítání epištolního nebo starozákonního textu, blahoslavenství, slavnostní vyhlašování evangelia s proklamacemi obce „Sláva Bohu v Kristu!“ a „Za tvé Slovo, Bože, dík“. Následuje kázání a po něm vyznání víry a píseň vztahující se zpravidla ke zvěstovanému slovu.

V části Obětování jsou nejprve připravovány bohoslužebné předměty chléb a víno, které se s vodou nalije do kalicha. Po čtení biblického textu následuje výzva „S myslí mírnou a pokornou“ a zazní modlitba k obětování.  Na dialog „Vzhůru srdce“ (srov. Pl 3,41) naváže chvalozpěv (preface) a Sanctus (Iz 6; Zj 4,8b) s připojenou částí Benedictus (Ž 117,27; Mt 21,9; srov. Did 12,1).

Část Zpřítomnění Ježíše Krista obsahuje děkovnou (eucharistickou) modlitbu, ustanovení večeře Páně (srov. L 22,19-20; 1 K 11,23-26 a paralely v Markově a Matoušově evangeliu). Na slova ustanovení navazuje proklamace Kristovy přítomnosti v církvi podle Mt 18,20. Následují modlitby za sjednocení církve s Pánem, prosby za Ducha svatého (epikléze). Modlitbu sjednocení, ve které je možné jmenovat svědky Páně, završuje Modlitba Páně (Mt 6,9-13).

Část zvaná Přijímání (communio) je zahajována lámáním chleba s pozdravením pokoje (pax), po kterém pokračuje christocentrická modlitba před přijímáním „Vyslyš nás, Pane Ježíši Kriste, z trůnu své věčné slávy a přijď nás posvětit“ (maranatha – 1 K 16,22) nebo jako jiná varianta je užívána modlitba „Beránku Boží“ (Agnus Dei – J 1,29). Důležitým prvkem této části bohoslužby je úkon projevování úcty vůči zpřítomňujícímu se Ježíši Kristu „Skláníme se před tebou ve svaté úctě“ (adoratio). S touto úctou je spojeno doznání nehodnosti a prosba (srov. Mt 8,8). Zaznívá výzva k přijímání (venite), na kterou navazuje Benedictus. Poté je přistupujícími přijímána svátost večeře Páně pod obojí způsobou ve formě intinkce. Obec po přijímání proklamuje „Jsme živi, avšak již ne my. Žije v nás Kristus.“ Následuje děkovná modlitba po přijímání (postcommunio).

K části Požehnání patří dialog duchovního a obce „Pán s vámi!“ (2 Te 3,16) „I s duchem tvým!“ (2 Tm 4,22) a žehnání duchovního slovy i gestem. V závěru bohoslužby je prostor pro sborová oznámení, zaznívá případně vyslání a bohoslužba je zakončena společnou písní.

Bohoslužebný život Církve československé husitské se vyznačuje rozmanitostí, pestrostí i ekumenickou otevřeností. Přesto má svůj sjednocující základ a východisko v Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského. Tato Liturgie se od počátku slouží ve sborech, v modlitebnách a v bohoslužebných střediscích na nejrůznějších místech. Kdo do liturgického dění vstupuje s vírou a pravidelně se shromáždění aktivně účastní, tomu se vždy znovu a znovu odkrývá nová hloubka a bohatství daru, kterým křesťanská bohoslužba je.

Tomáš Butta

CČS(H) od svého počátku uznává autonomii moderního (přírodo)vědeckého bádání a domnívá se, že věda může pomáhat víře k hlubšímu pochopení Božího díla. „Vědecké poznání světa a jeho vývoje víru v Boha Stvořitele neruší, nýbrž naopak této víře odpovídá na otázku, jak byl svět stvořen a jak v něm Bůh tvoří“ (Základy víry 112). CČSH svou nauku formuluje v dialogu s vědou a domnívá se, že také křesťanská víra může posloužit vědě mimo jiné i poukazem na etický rozměr zkoumání (srov. Úsilí „naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým...“ Preambule Ústavy CČSH).

Svoboda svědomí je svoboda každého člověka jednat v souladu se svým svědomím, ve vzájemné službě a lásce (Ga 5,13); „svoboda věřících k plné osobní poslušnosti milosti a pravdy, která se stala v Ježíši Kristu“ a „svoboda od lidských nálezků církevních dějin“ (Základy víry 49).

Náboženská zkušenost je osobní zkušenost s Bohem v lidském srdci (viz Základy víry 99).

Víra je přijetí osobního vztahu s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu svatém. Osobní důvěra v Boha a jeho spásné dílo vrcholící Ježíšovou smrtí na kříži a vzkříšením (viz Základy víry 100).

Tradice obsahuje na Bibli založená nauková a bohoslužebná vyjádření církve vzniklá během věků; aktualizace evangelní zvěsti do měnících se dějinných podmínek. „Norma normata“ = norma podřízená Bibli.

Písmo svaté neboli Bible je souborem knih Starého a Nového zákona; písemné svědectví o Božím zjevitelském a spasitelném jednání (viz Základy víry 61); „norma normans“ = nejvyšší norma, pramen učení a praxe církve. Skrze něj a v něm k člověku promlouvá Boží slovo (viz Základy víry 82 – 84). Na věrném uchovávání, předávání a aktualizaci biblické zvěsti záleží apoštolskost církve. Na stálé očistě církevní tradice pod normou Ducha sv. konané na základě biblického svědectví záleží reformační charakter církve.

Duch Kristův je Duch svatý, který naplňoval a vedl Ježíše Krista, „mluví k nám v Bibli a dosvědčený v podání starokřesťanském, hnutí husitském, bratrském a dalším reformačním“ (Základy víry 47), dárce lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti a sebeovládání (Ga 5,22-23). Z moci Ducha Kristova chceme žít a být jeho účinným nástrojem ve světě.